Cestopis - Den první

Den první
06.08.97

8:20 Nádraží Český Krumlov. Místní střela opět nezklamala.
9:30 Budějovice. Poslední sbohem našim kamarádům. Vlak na hranice. David studuje němčinu a dost se baví - až do Rybníka.

Tímto úryvkem z našeho deníku začala pouť za krásami dalekých zemí. Vyjeli jsme z Krumlova vlakem do Budějovic, kde jsme přesedli na jiný směrem na Linz. Jeli jsme do stanice Rybník, která je asi 3 km od hraničního přechodu Dolní Dvořiště.
Oba dva ovládáme angličtinu, David má základní znalosti v němčině a moje francouzština ? - Do Francie je naštěstí ještě daleko.
Cesta vlakem hezky ubíhala. Já Příbramák, který tak daleko na Jihu nikdy nebyl, jsem koukal z okna, zatímco David už pilně študoval (pro něho) potřebné fráze. Nikdy bych nevěřil, jak může být němčina v jeho podání zábavná.

12:00 Přechod státní hranice a první výtuh. Otravuje nás tu nějakej ukecanej děda.

Ten děda byl opravdu "drsnej". Vyloženě se nudil, tak obtěžoval české stopaře, kterých tu bylo požehnaně. Zkoušeli jsme různé cedule, Linzem počínaje a Paříží konče, ale tou se nám pouze podařilo rozesmát několik řidičů.
Dvě hodiny pečení se na slunci, čuchání močůvky z nedalekého pole a nesrozumitelného žvatlání dědy však přineslo své ovoce. Podařilo se nám přemluvit jugoslávské dělníky, kteří nedaleko opravovali fasádu, aby nás odvezli do 30 km vzdáleného Freidstadtu. Cesta ušla. Celou dobu jsme sice poslouchali nějaké muslimské hity podobající se večerní modlitbě s elektrickou kytarou coby doprovod, ale lepší než nic.
Krajina se začínala měnit. Kopce a kopečky, domy s vodopády pelargónií. Freistadt nás moc nezajímal, pospíchali jsme, abychom se dostali až k Innsbrucku. Na konci města jsme vytáhli ceduli Linz.
Asi po čtvrt hodině nám zastavil mladík s holčičkou. Uměl trochu anglicky. Co uměla ta holčička nevíme, protože pořád spala. Za půl hodiny nás vyhodil kousek za Linzem směrem na Salzburg u vesnice Traun.
Stopovali jsme na dálničním nájezdu, který je však na rozdíl od Čech již součástí dálnice. To nám však nevadilo a po deseti minutách jsme přímo před očima policistů z nedaleké základny stopnuli chlapíka v pohodlném a prostorném Chrysleru.

15:30 Po 10 minutách mikrobus do Salzburgu. Skoro jak s cestovkou a za 1 hodinu. Hory to je bomba. Dali jsme si sváču a hajzlík (3 Ats).

Jízda podobající se výletu s "cestovkou" skončila na velkém odpočívadle kousek od Salzburgu. Poslal jsem první pohled domů. Kolem se táhly vysoké horské hřebeny, vyrůstající z téměř naprosté roviny. A jezera - škoda slov. Naše vyhlídky však nebyly až tak růžové.
Na odpočívadle jsme totiž nebyli sami. Pohled na další tři stopaře, kteří zde již nějakou tu hodinu tvrdnou, nebyl z nejkrásnějších. Nicméně než jsme pojedli a napsali ceduli všichni někam zmizeli. Objevili jsme značku, jejíž druhá strana byla počmáraná vzkazy nespokojených stopařů. Ty z Čech převažovali. Protože se však nikde žádná mrtvola Čecha neválela, museli se všichni odsud nakonec dostat, což nás uklidnilo.

18:15 VW - dodávka. Zarostlej kentusák, kterej nás však vzal až do Feldkirchu. Za Salzburgem jsme opět překročili hranice, tentokrát s Německem.
Jezdili jsme chvilku horama a pak znova do Rakouska. Najezdili jsme asi 50 km v podzemí. Nejdelší tunel měl asi 5 km. V horách je mlha a pěkně ostrý serpentýny.

Tento člověk byl docela fajn. Uměl ale jen německy, takže 80% z toho co povídal jsme nerozuměli. Projížděli jsme krásnou přírodou plnou nám neznámých scenérií. Při překračování hranic se něco strážníkům nezdálo a chvilku nás zdržovali. Bylo ji divné že opět překračujeme hranice s Rakouskem. Přejeli jsme totiž takový malý cípek Německa. Jeli jsme přes Lofer, Wörgl, kolem Innsbrucku, St.Anton až k hranicím s Lichtenštejnskem.
Za Innsbruckem jsme šplhali po hřebenech což bylo dost napínavé. Při cestě dolů jsme pomáhali brzdit alespoň očima. Nakonec jsem byl docela rád, že je už konec.

23:00 Feldkirch. Jdeme spát někam na louku u jakéhosi hradu.
Noc: Žerou nás komáři, cinká tu nějaká kráva a hned vedle je nádraží, kde se čile posunuje. Ležíme na měkkým - je to bahno.

Tak to dopadá když se hledá místo na spaní po tmě. Spacák jsem hned zamazal, ale nebylo to tak hrozné, teda až na ty komáry. Přestože jsem si ve spacáku nechal jen malou dírku na dýchání, ráno jsem byl samý pupínek.
Za první den jsme urazili 500 km na čtyři stopy. Celkem třikrát jsme překročili rakouské hranice.