Cestopis - Den devátý

Den devátý
14.08.97

5:00 Zazvonil budík
6:30 Vstáváme. Sbalíme a jdeme na stopa.

Po včerejších stopařích se zem slehla - možná někde opodál ještě spali. Rychle jsme se umyli na záchodech a šli stopovat. Po chvíli David stopnul nějakého chlápka, který však jel jen kousek naším směrem. Přesto jsme s ním jeli - za každou cenu jsme se chtěli odsud dostat pryč.
Popojeli jsme jen pár kilometrů po obchvatu. Museli jsme jít kousek po dálnici na nedaleký nájezd. Všude se linul odporný hnilobný zápach. Po chvíli se zápach změnil na smrad, z kterého se nám dělalo špatně. Na silnici před námi se objevila zdechlina kočky, ale stejně dobře to mohla být i srna. Z rozházených vnitřností se to totiž nedalo poznat. Chytli jsme se za nos a rychlým krokem a bez dýchání jsme spěchali pryč.
Nájezd nebyl nic moc, tak jsme stopovali přímo na dálnici. Zastavil nám téměř stejný chlápek jako předtím. V momentě, když jsme běželi k jeho autu, objevili se za námi dva policisti na motorkách. Dost nás to vyvedlo z míry, ale přesto jsme pokračovali v nastupování. Policisté nás kupodivu nechali v klidu nastoupit a pak i odjet. Popojeli jsme však jen kousek. Tentokrát jsme se však už dostali na výpadovku směrem na Paříž.
Začínali jsme mít hlad, protože snídani byla odložena na neurčito. Během půlhodiny jsme stopnuli asi tři auta, ale nikdo nás nechtěl vzít oba. Takže jsme tam tvrdli ještě asi čtvrt hodiny a pak jsme se vydali po dálnici na deseti kilometrovou túru na odpočívadlo. Po několika metrech jsme se zaradovali. Uviděli jsme totiž ceduli oznamující "peáž" za dva kilometry. Nedlouho po té byla další cedule "peáž 1 km", což bylo podivné, protože jsme ještě ani kilometr neušli. No co, třeba jsou zdejší kilometry kratší. Pak jsme však už žádné další cedule ani "peáž" neviděli. Asi po hodině cesty jsme však dorazili na již zmíněné odpočívadlo. Ten "peáž" byl ještě asi 20 km daleko.
Konečně se můžeme schovat ve stínu a nasnídat se - no spíš naobědvat. U rybníčku, kde se prohánějí kachny jsme vzpomínali na předešlou procházku a nechápali, jak jsme těch 7 km mohli přežít. Ta cesta měla i své plus. Teď už dokonale známe francouzské dálnice, typem a strukturou asfaltu počínaje a velikostí matky na odrazkách patníků konče.
Kolem poledne jsme šli na konec odpočívadla stopovat. Hned však na nás padla trudomyslnost. Opačná strana totiž byla jedno obrovské opuštěné parkoviště. Jediné možné místo, kde se dalo stopovat, bylo rozžhavené poledním sluncem. Tak jsme se tam střídali, ale neúspěšně. Zkoušeli jsme i obcházet řidiče parkující u benzínové stanice, ale také nic. Pomalu jsme začali přemýšlet o výletu zpět do Lyonu, kde byl aspoň vlak, když se náhle objevil takový kouzelný děda v "golfíkovi". Klidně počkal až dojdu pro Davida, který se chladil ve stínu. Zavazadla si přehodil do kufru, abychom měli místo na ty naše a jelo se.

14:15 Stopnul jsem takovýho dědu. Po takové době na slunci jsme div neskákali radostí. Řekl, že nás odveze asi 200 km, ale spletl se. Bylo to 370 km. Cestou sice neustále odpočíval na parkovištích (5x), ale nakonec ujel 90 km v kuse, čímž se opravdu překonal.
18:45 Jsme na big odpočívadle. Pouhých 80 km od Paříže. Začínáme věřit, že letadlo stihneme.

Cesta s dědou byla opravdu kuriózní. Zhruba každých 50-60 km musel zastavit na nějakém odpočívadle a dát si 15 minutovou pauzu, která byla opravdu zapotřebí. Tento človíček se totiž nedokázal dlouho soustředit a po již zmíněné vzdálenosti se jeho jízda stávala opravdu nebezpečnou. Na druhou stranu musím říci, že nám ty zastávky ani moc nevadily. Aspoň jsme se mohli vyvenčit, něco pojíst, nebo se jen tak protáhnout. Už jsme taky nespěchali. Děda jel totiž do Fontainebleau, což je 80 km od Paříže a tato vzdálenost se za jeden den zvládnout dá. Když vezmu v úvahu jeho věk (60-70) a vzdálenost jakou ten den ujel (asi 400 km), tak klobouk dolů.
To velké odpočívadlo, kde jsme se nyní nacházeli, se nám velice zamlouvalo. Obchod, restaurace, čisté záchody a les vhodný k přespání. Prostě nádhera. Večer přijela hrstka motorkářů (Anglie), ale spali ve stanech, což je pěkná "srabárna".
Vidět bylo ještě dlouho, takže jsme měli spoustu času na určení toho nejlepšího místa na spaní. Jde hlavně o to abychom nespali v něčem "měkkém" a bez mravenců.
Po neslavném začátku jsme nakonec ujeli poměrně značnou vzdálenost 370 km. Do Paříže zbývá 80 km. Toto je naše poslední noc po širákem - snad. Těšíme se do Paříže.